Já a propast
Jsem tu jenom já a propast podemnou.
Zavřu oči a vykročim jí vstříc.
Padám.
Kolem mě plyne můj život.
Vidím vše,moje vzpomínky,každou myšlenku.
Mohla bych se zachytit štěstí co mě občas navštívilo,ale já po něm nechci vztáhnout ruku.
Radši padám dál.
Řítím se na dno.
Čeká mě tam jen hluboká deprese.
Vidí mě a otevírá náruč.
Vítá mě polibkem,zabolí mě u srdce.
Obejme mě,vyhrknou mi slzy.
Začne mi našeptávat,nehty si rozdírám ruce.
Pomalu mě omotává jako jedovatý břečťan,izoluju se od světa.
Dívá se mi do očí,krvácí mi zápěstí......
Procitnu,ale až budu chtít.Vivinu se z jejího objetí a náručí a poběžím vstříc svému životu.
Když budu chtít.
ALE JÁ NECHCI!!!!!!!!!!!!!!
To je ten problém..
(bLaCk WoRld, 13. 12. 2006 20:10)