Vím že máte pocit, že vám to pomáhá....ale stejně nakonec zjistíte, že to nepomohlo. Myslíte si, že je to lehký toho nechat...že můžete přestat kdykoli chcete, ale když se o to jednou pokusíte, tak zjistíte, že to tak lehký není....komukoli řeknu, tak proč nezkusí přestat, tak mi řekne, že nechce přestat. Ale není už jenom to, ,,že nechce přestat" špatný...? Nespadá i toto do částí závislostí...? A vždyť i tak jsme na světě závislí na tolika věcech.....na vzduchu, na vodě, na jídle...bez těchto věcí bysme nežili......a dále na citech a lidech kolem nás..bez nich by zase nežila naše duše. Vím že v tom hledáte pomoc a uspokojení, ale vážně to nepomáhá...:( akorát si tím uděláte víc a víc problémů....:( prosím zamyslete se nad tím...vím o čem mluvím.......:(

Jsme si hodně podobné.Myslím tím,že mne se stále vrací myšlenka,že mne nikdo nemá rád,nikdo mě nechápe,nemám skoro žádné kamarádky,že mi život na zemi nepatří...Jen jsem byla tak blízko smrti...chtěla jsem se jí nechat unést,ale hlásek v hlavě mě přesvědčil...Šeptal mi,že se najde někdo,kdo mě má rád...donutil mě podívat se,domyslet si jak by potom trpěli mí rodiče,jak by trpěl můj bratr,jak by trpěla rodina...To mě udrželo...Byl to jako pohled do budoucnosti,který mě umoudřil...Občas mě myšlenka přepadne,ale hlásek mi vždy dodá sílu a já tu odpornou skličující myšlenku ihned zavrhnu!Nenechám ji ve své hlavě...
A všem kteří by uvažovali o sebevraždě doporučuji,aby jste se nechali hláskem přemlouvat a na smrt zapomenout...
Nikoho,kdo se rozhodne pro smrt nelituji-je to jeho volba...asi tak jako řezání do třeba ruky...jen ho chci přesvědčit,aby to nedělal pokud ho pak nebude tížit vina.Pokud totiž je někdo,komu na něm záleží,hrozně mu ublíží...vše si předem pořádně rozmyslete,než něco uděláte!...

ne ježíš...to si nemyslete:D vás mám moc ráda vždyť mi tolik pomáháte....

Už sem sa lekla,že nenávidíš nás...

ani nevíš jak mi teď ta poslední věta pomohla.......

ale..neodsuzuju lidi za to..je to jejich věc..a nenávidět je taky nemůžu(nechci)..dyk já bych kvůli tomu..ztratila nejlepčí kámošku..:/
..i přes to tě mam ráda..:0*

Nezačínej!Jestli máš jen jediného člověka v rodině o kterého se můžeš opřít ani na to nepomýšlej.Ale já se nemoohu opřít,neboť oni se opírají o mně.Jediná moje opora,když podo tou vahou začnu kolísat je ona ocelová dáma.Ne.Nemohu se obrátit na moji rodinu.Mámu miluji,ale když jsem za ní přišla s problémem,vždy se mi dostalo nepochopení a nedůvěra.Nevěří mi.A co víc.Mají tolik problémů.Copak můžu mít to srdce a přidávat k tomu ty své.Nemuho...Možná by to zvlídli,ale já prostě nemohu.
Moje kamarádka si také jednou chtěla vzít život podřezanými žilami.Já to udělat nemohu.Ta myšlenka na smrt mě provází.To ano.Je so mnou každou minutu,hodinu,den...Bylo by task lehké vzdát se smrti a poddat beznaději.Ale já je nemohu nechat vyhrát.Nechci.A nemohu způsobit tolik bolesti svým blízkým..To nemohu a to mě tu drží...ale děkuji za tvůj názor na článek:)

Nemohu se na tebe zlobit za tvé pocity.Ale i zlobu nemohu ovládnout.NE,byla to jen vlna co přeze mě přešla.Nikdy jsem neměla lítost ráda....nevím...asi proto že mi ji nikdo neprojevil,takže když to pak někdo učinil připadalo mi to ponižující.Ne.Nemůžu sama říct že bych cítila lítost.Cítím jen pochopení.To mě přiměje lidem pomoct.Vždy se nechtěně vcítím do jejich situace..a pak...zjistím že chápu.Nemohu se na tebe zlobit a ani jsem se tě nechtěla nějak doutknout,ale ten článek ve mně vyvolal vlnu zloby.Jak někdo může něco takového napsat,když sám nic takového nezažil?Odpusť.A hlavně neměň se.Jsi a budeš pro mě skvělý člověk.Už jen tím že jsi schopen litovat a já ne.Vždyť by bylo vše nudné a jednotvárné kdyby byli lidé stejní....

Já se nikdy neřezala....třeba někdy začnu...ale já vím jak se cítíš...jedna má nejlepší kamarádka se řezala a hodně dlouho...my se jí snažili pomoct, ale ona o pomoc nestála...snažili jsme se ji přemluvit...ale ona musela pochopit, že to všechno může ukončit jen ona sama...na cykloturisťáku se málem s jednou další holkou podřezala...zachránil ji kámoš, když se mu na ní zdálo něco divného...od té doby se neřeže a depky překonává fyzickou námahou...dokázala to, když zjistila, jak jí mají ostatní rádi...já jsem kvůli ní brečela skoro hodinu...nevím proč, já asi brečela štěstím, že ji zachránil...Já tě nelituji, já vím co cítíš, ale věř, že kolem sebe máš lidi kteří ti chtějí pomoct a kdyby se ti něco stalo, vyčítali by si to asi na dosmrti...to je všechno co jsem ti chtěla říct...

lítost je přirozenou reakcí, když člověk spatří jiného, který trpí. (pokud netrpíš, proč bys tohle dělala?) nezlob se na mě, prosím, nedokážu své srdce ovládat. a lítost nad světem i lidmi je katalyzátorem, který mě nutí snažit se pomáhat. bez lítosti nejsem nic. asi funguji dost odlišně, ale celou svou mysl přebudovat nedokáži. nenávist, pokud by se objevila, je třeba proměnit v lítost, a tu v podporu a snahu o zlepšení... jsem ochoten na toto téma diskutovat..

dříw sem si řikala,že bych se nikdy neřízla..ale změnila sem se i čas šel dál a s postupem času..no...
Prostě,kdo nezažil,nezkusil nepochopí..jinak NCMT!...
PS: MTMMMR