Já a on...
jestli čtete tenhle příbh,tak si na mm vzpomeňte.Možná to bylo hloupé co jsem udělala,možná to pochopíte.Jestli víte co je láska,ne láska jako okouzlení,ale jako láska ten cit,tak to musíte pochopit.taky vám řeknu proč si můžete tento příběh přečíst.po svém činu jsem ublížila mámě.Byl to sobecký čin,ale nelituju toho.Jedné noci jsem se vrátila se omluvit své matce.Ale jak se omluvit když nejste slyšet.Upřímně máma se dost viděsila.Koho by neviděsila bílá postava uprostřed pokoje,průsvitná jak jako paprsky slunce.Zamávala jsem jí a zmizela.Bývala by si myslela že se jí to zdálo,kdyby nenašla dopis.Byla to skrytá omluva.Byl to příběh....
Nová škola,noví lidé.,,No potěž.´´pomyslím si.Dost jsem se bála.s lidmi nemám dobré zkušnosti.Nakonec byla třída fajn.Samý holky ale zato fajn.Dost lidí jsem si oblíbila a nebyl nikdo kdo by mi byl vyloženě nesympatický.Pár lidí nebylo podle mého gusta ale i stěma jsem občas prohodila pár slov.Moje kamarádka Verča už koukala po klukách.Pár se mi jich taky líbilo.Jeden ale nejvíc.Ale nebyla jsem sama.Líbil se i mým kamarádkám.Ze špatných zkušeností radši jsem mlčela.nikdo tedy netušil že se mi taky líbí.a tak se stalo že jsem ho,teda spíš že ho ,,přenechaly Zuzce´´.Smířila jsem se s tím a jen ho z dálky dál pozorovala.Měli spolu dost společného.vypadalo to že z toho něco bude ale nakonec to skončilo jen u přátelství.Zuzka se nakonec zamilovala do svého bývalýho a daly to znovu dohromady.Tomáše jsem jí přála,ale samozřejmě že mi to trochu uděalo radost.Ale hlavně zářila štěstím.jestli jsou spolu doteď nevím...
Á jistě asi by jste chtěli vědět aspoň jeho jméno že?jmenoval se Tomáš.To vám o něm musí stačit.vždy když jsem ho potakal musela jsem se něj podívat,aspoň se podívat.Jednou si mě všiml a pohled mi opětoval.Od té doby jsme po sobě koukaly.Kradla jsem ty pohledy jako malé dítě bonbóny.A radovala se pokaždé když jsem zjistila že se na mě dívá.Jako by mi ten bonbón nabízel sám.Ne nebyla jsem zamilovaná.Jen okouzlená.
kamarádka markéta,které neušlo mé okouzlení,mi řekla že s ním jezdí do školy a ze školy.Jaká byla moje radost když jsem zjistila že mohu jezdit s nimi a nijak vážně to nenaruší moji cestu.Jela jsem s ní hned ve středu,Ale k mému zklamání on ne.Po čase jsem zjistila že jezdí ve středu hrát na bicí.druhý den ale jel s náma.byl moc milý a přátelský.Měla jsem radost.Z jeho úsměvu a pohledu do mých očí čerpala jsem pak štěstí celý zbytej dne.kromě středy jsem začala jezdit autobusem.povídali jsme si a parkrát jsme jeli i spolu.Od kamarádky jsem dostala jeho icq.Těšila jsem se jak si toho řekneme více.Ale jeho odpověď byla studená a odměřená.trochu mě to zabolelo.Ale což.třeba neměl čas nebo tak.Ale po třetím mém pokusu jsem pochybovala.jednou v autobusu jsem s ním o tom mluvila.Řekl že nemá moc čas a že se mi omlouvá.Bez podezření jsem to přešla.Další den jsme se domluvili že půjdeme ven.povídali jsme si dlouho a dívali se jak naši psi běží vedle sebe a hrají si.Asi za půl hodiny se nervózně podíval na hodinky a oznámil mi že musí odejít.Posmutněla jsem ale na tvář se mi vrátil úsměv když se mě zeptal jestli půjdu další den.samozřejmě sem řekla ano.Venčili jsme spolu psi ale bez nich jsme nikdy nešly.ž to by se zdálo trochu podezřelé.Na icq byl stejně studený jako vždy a druhý den mi vždy vysvětloval že neměl čas a že se omlouvá.Byla jsem zmatená.Věděla jsem že jsem zamilovaná ale nadruhou stranu jsem ho nenáviděla.Za jeho chladnost a proměnlivost.A proč nikdy nešel ven kromě venčení psa?Navrhla jsem kino,ale omluvil se že nemá peníze.Smutek mě ovládl.Ale pak jeden den,když jsme se procházei mě při rozhovoru jemně a ostýchavě chytil a ruku.zatočil se se mnou svět.pak jsme se zastavili a já věděla co bude následovat.polibek.jemný a něžný.trochu ostýchavý a prchyvý a přitom tak pevný a vzrušující.Když jsem přišla domů sedla jsem k počítači a uviděla že je taky on-line.Napsal mi.On napsal a byl to on.ten milý Tomáš.Ale hned odešel.Nechápala jsem.Když se přihlásil už neodpověděl.jen mi přišla krátká odpověd že nemá čas.,,Proč mi to dělá..proč?´´byla jsem zoufaláa rozpolcená.druhý den mi řekl že spolu nemůžeme být.,,Co?Já to nechápu?´´rozbrečela jsem se.Provinile se na mě podíval.,,Proč?´´zašeptala jsem.,,Nemůžu.Bratr mi to zakázal se s tebou stýkat.´´On má bratra?Nic mi neřekl?A proč mu to zakazuje.Vždyť mě nezná.Nechápala jsem nic.Místo aby mi to vysvětlil otočil s odešel.Běžela jsem domů.Věděla jsem přesně co udělám.Přesně.Začla jsem napouštět vanu.Horkou vanu.Ulehla jsem a nechala se omývat proudem teplé vody,která mi začla zahalovat tělo.Nakonec sem vytáhla svůj trumf.Své železné eso.Neklepaly se mi ruce.udělala jsem to s chirurgickou přesností.Vana se začala barvit krví.Mohla jsem si to usnadnit a pustit studenou.Prý to tak nebolí.Ale já se nechtěla vyhnout okolnostem smrti.Chtěla jsem si vychutnat celou smrt.Se všemi okolnostmi.Se všemi bolestmi.Jak těla tak duše a tak srdce.Myšlenky už pomalu ustávaly.Vzpomínky už prolétly hlavou a moje hlava se blížila k hladině......
Když máma přišla domů zrhrozila se.Podlaha byla zatopená vodou.A nejen vodou.Voda byla rudá.Běžela do koupelny.Její pohled utkvěl na tělu ponořeném do vody.Přes okraj vany jako vodopád přepadala voda.Rudá voda.vytáhla mou hlavu nad hladinu.Ještě jsem žila.Ale bylo jisté že jen chvilku.Ani chtěla jsem tu být už jen chvilku.pro ty dvě slova,která jsem jí chtěla věnovat.pro to,,miluji tě.podslední slova.Krásná slova.Jí věnovaná....
for werushka
(dandisekk, 11. 1. 2007 18:30)